Co je to mandala

Co je to mandala:

Slovo "mandala" pochází ze sanskrtu a znamená "kruh - střed". Motivem kruhu je lidstvo fascinováno od nepaměti, a není divu - vždyť kruhový princip je ve světě skutečně všudypřítomný, ať už ve tvarech, pohybu nebo v čase. Symbolický význam kruhu vyplývá už z jeho geometrické podstaty dokonale pravidelného tvaru, organizovaného kolem pevného bodu. Jako takový představuje ideální jednotu s pevným středem, a zároveň i nekonečno a věčnost.

Slovo mandala pochází sice ze sanskrtu, je tedy východního původu, avšak mandala jako forma má existenci mnohem starší. Sám vesmír je mandalou, skládající se z mnoha dalších - mezi nimi je i Země. Vše živé se skládá z buněk, které jsou mandalami. Když vhodíte kámen do vody, vytvoří soustředné kruhy - tedy mandalu. Když uvidíte pařez, jeho letokruhy tvoří mandalu, a tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Z toho plyne, že mandala jako forma je starší než historie člověka, neboť je stejně stará jako vesmír sám, jehož hranice je nemožné zachytit, stejně tak jako počátek či konec kruhu.

V různých formách můžeme mandalu najít zřejmě ve všech kulturách po celém světě. Mandala se v rámci lidské historie nejzřetelněji zapsala do tibetské tradice. Klasická buddhistická mandala sestává ze soustředných kruhů, čtverců a dalších symbolů, a představuje jednak obraz světa, ale i lidské nitro a ideál lidské existence stejně tak jako cestu, jak dosáhnout životní harmonie.

Například velká duchovní bytost, léčitelka, spisovatelka a básnířka abatyše Hildegarda z Bingenu již ve 12. století prostřednictvím mandal, které kreslila, hledala způsob komunikace s Bohem. Psala o svých vizích, kde připodobňuje Boha ke kruhu, jenž v sobě všechno uzavírá a všechno přesahuje.

Mandala vyjadřuje touhu člověka po celistvosti, po seberealizaci. V kresbách malých dětí je kruh, mandala, symbolem zrodu jejich identity, kdy se jedinec začleňuje do skutečného prostoru, času a místa. Podle C. G. Junga je mandala tušení středu osobnosti, určitý centrální bod uvnitř duše, k němuž se všechno vztahuje, podle kterého je všechno uspořádáno. Mandala tak může být nástrojem sebepoznávání a sebeodhalování. Může pomáhat i jako jakási mapa vnitřní reality. Člověk si uvědomí, kde je jeho střed, přesněji řečeno - co stojí v jeho centru.

Existence mandaly jako formy ovšem sahá mnohem dále, je starší než historie člověka, je stejně stará jako vesmír sám. Ostatně, čím jiným je obraz velkého třesku než mandalou? Sám vesmír je mandalou (stejně jako každá mandala je zároveň vesmírem) skládající se z nespočtu mandal nejrozličnějších dimenzí. Mandalami jsou jednotlivé galaxie, sluneční soustava, naše Země. Stavebními kameny oceánů jsou kapky, tedy mandaly. Země a hory jsou uspořádány z nerostů, jejich základními stavebními kameny jsou krystaly, tedy mandaly. Vše živé se skládá z buněk a každá buňka je mandalou. Buňka má jádro a to je mandalou. Vše na naší planetě se skládá z atomů, které jsou mandalami. Když vhodíte kámen do vody, vytvoří soustředné kruhy - tedy mandalu, letokruhy stromu tvoří mandalu...

Mandala otevírá, mandala je symbolickou poutí vesmírem a je nemožné po ní kráčet, aniž bychom byli vnitřně pohnuti.

S mandalami se setkáváme na každém kroku. Vídáme je každý den. U rybníka třeba vidíme vyskočit rybku z vody, tam kde do ní znovu spadne se objeví kruhy, které se stále rozšiřují - kruhy tvoří mandalu. Kopretina v plném květu, pavučina. Sněhová vločka také tvoří mandalu, také když rozřízneme na polovinu pomeranč, spatříme mandalu.

 
SRT, Shamballa